Ročníky 1989–1999

Festival 1989

Jako pro každého správného pohrobka 60. let byl i pro mne Woodstock ztělesněním oné bájné brány do ráje, do porozumění a souznění lidských duší i myslí, do neosamělosti v davu. A k tomu ještě ta skvělá muzika. Však mám taky ono trojalbum, které kdysi vydal i sám Skuhraphon se skvělou přílohou Petra Dorůžky, řádně sjeté. Na českých festivalech 70. a 80. let se bylo lze oné atmosféry malinko nadechnout, ale přece jenom … Když jsme v šestaosmdesátém přišli do Telecího, obhlížel jsem okolní stráně a vyhlížel tu, na niž by se vešel nějaký ten desetitisíc příchozích.

Ale byť už v Moskvě doutnala perestrojka, bylo to tehdy reálné asi jako koupit slušnou knihu nebo pomeranče bez fronty (neřku-li přijít do gramodesek, chtít nové album Dylana a nebýt za blázna). O tři roky později jsem se připletl k partě lidí, která připravovala v Poličce folkový festival Studánka, dokonce jsem tehdá jel do Litomyšle domlouvat Jana Nedvěda. Leč právě pod vlivem tamního koncertu, který Jeník zakončil písní o Solidaritě, paní (pardon, soudružka) okresní kulturní referentka Studánku zakázala.

No co, v červnu jsme si při setkání seniorátní mládeže udělali minifestiválek na zahradě telecké fary. Karel Vepřek a Oboroh sice nedorazili, ale Tomáš Najbrt měl velmi povedený koncert (ještě ho mám schovaný) a Jerichu (tenkrát dosud beze jména) se na čerstvém vzduchu taky docela dobře dýchalo.

Festival 1990 – WOODSTOCK BEZ BLÁTA

Za půl roku bylo všechno jinak. Paní kulturní zmizela v propadlišti dějin a najednou toho bylo možno tolik, až se tajil dech a škrtily kšandy. Už žádné povolování, stačilo příslušným úřadům oznámit, co se bude dít. Ale známí a přátelé měli náhle většinou jiné starosti, byvší pořadatelé Studánky se postupně vytráceli, až jsem zůstal jak v té písničce o deseti malých černoušcích sám. Nevyslovitelnou pomocí se ukázali být jimramovský starosta Honza Keller a jeho syn Filip. Jednak jimramovský národní výbor propůjčil akci svoji hlavičku a hlavně se „zbytováci“ ujali přípravy Bludníku, pořadatelské služby a vůbec. „1. vysočinský festival křesťanské a spřátelené hudby Jimramov 1990“ stálo tehdy krvavým písmem hrdě na plakátech. Jestli si dobře vzpomínám, nechal jsem jich udělat aspoň stovku, neli dokonce dvě. Jiří Černý se jako moderátor přesvědčit nenechal, rozjížděl tehdy čtrnáctidenník Rock & Pop. Nakonec jsem ukecal Štěpána Hájka, který tak mohl v sobotu 25. srpna 1990 po obědě ty dvě až tři stovky lidí, co se sešly, přivítat, že začneme pěkně po evangelicku společným zpěvem. Jarda Plíšek (budiž mu Rumunsko lehké) nasadil spirituál o Tvé svobodě nade mnou a už to jelo nebo aspoň kodrcalo. Po Karlu Vepřkovi, který měl zahajovat, nebylo ve chvíli začátku vidu ani slechu, tak se tohoto historického okamžiku ujal Tomáš Najbrt. David Mikolášek zaskočil za svého z ciziny nedorazivšího bratra Bohdana, Karel se nakonec taky objevil a po různých náhodných příchozích a plánovaných Ivanu Hoffmanovi a Sváťovi Karáskovi to celé dorazili Jericho a Oboroh. Pravda, ve Woodstocku bylo tenkrát o něco více účinkujících i návštěvníků, ale zase jsme se nemuseli čvachtat v blátě. A i pro Betlém (středisko Diakonie v Kloboukách u Brna) něco vybylo.

Festival 1991 – PŘIŠEL DÉŠŤ

Do dalšího roku jsem dostal několik dobrých rad od oborožího saxofonisty Vaška Klecandra. Nejprve jsem se nechal zaregistrovat a vznikla agentura H&S (neplést se Skupovými pimprlaty, šlo o zkratku „Hudba a slovo“ a vedle pořádání koncertů jsem byl oprávněn kupčit s knihami a muzikou). Dále jsem požádal Okresní úřad ve Žďáru nad Sázavou o příspěvek a dostal 5.000,-. Hned bylo veseleji a mohli jsme se trochu rozšoupnout. Výčetka účastníků čítala 12 položek a festivalu předcházela páteční zábava v Poličce v zahradě u mlýna (když už ty bigbíty jednou přijedou, že). Sobota byla poznamenána tím, že při setu Otcových dětí začalo krátce, ale vydatně pršet a protože přívod elektřiny byl tažen pod mostem z domu za řekou a na promoklé zemi začal probíjet, bylo nutné všechno přesunout do sokolovny. Tam pak v hustém, ale o to žhavějším ovzduší pokračovaly kapely i písničkáři a všechno uzavřel památný jam Oborohu se Sváťou Karáskem.

Festival 1992 – EWANGELICKÝ TREFPUNKT

Do třetice všeho čeho? Opět jako H&S (+ OÚ Jimramov + Zbytov), opět moderovala Irena Škeříková, opět páteční zábava v Poličce, opět se zvýšil počet účinkujících i návštěvníků, opět čepoval pivo Broďák. Vedle Okresního úřadu se objevili další sponzoři – YMCA a Knihkupectví Beran Vojty Zikmunda. I díky jim došlo k doposud nejvyššímu výdělku pro „dobročinné účely“ – tentokrát dům s pečovatelskou službou v Jimramově a pražskou nadaci Drop-In. Jimramov se na předposlední srpnovou sobotu změnil v evangelický trefpunkt s mírným výskytem ostatního lidstva.  

Festival 1993 – MÁNIČKY KONTRA KŘESŤANI

Napřesrok bylo všechno jinak. Byl přijat živnostenský zákon a o pořádání koncertů v něm nebylo ani slova. H&S odešlo do milosrdného zapomnění, ale co dělat? Spolu s Tomáši Blažkem a Junem, kteří se na různých akcích podíleli už dříve, jsme se ukryli pod křídla Unijazzu (nástupce Jazzové sekce) jako kolektivní klub Sluníčko. Vymýšlely se stanovy, prováděl zcela neúčinný nábor členů, hledaly cesty a možnosti. Ke generačnímu střetu došlo při rozvažování o koncepci festivalu a dravé mladí se prosadilo. Výrazně přibylo „spřátelené hudby“ – T.N.M., Původní Bureš, Zuby nehty, Aku-Aku, Sluníčko. Díky ní a snad i poprvé nezvýšenému vstupnému (celých 35,- Kč) se sešlo kolem devíti stovek platících velmi rozmanitého vzhledu, původu i názorů. Poprvé byl Bludník skoro malý, poprvé zavoněla jiná tráva než ostřice z břehů Svratky, poprvé jsem měl obavy, jestli nedostanu do držky od mániček, znechucených křesťansko-folkovým úvodem a domáhajících se odpadnuvšího Oborohu a Sváti Karáska. Nakonec hipíci vydrželi a při Aku-Aku šťastně křepčili a objímali mě. Závěrečné Sluníčko prý bylo slyšet až v Telecím, praví legenda a ušití svědci. Dlouho se nedařilo sehnat moderátora, nakonec si dali říct Pavel Pokorný a Michal Plzák. V Poličce souběžně probíhal festival “555” a tak se páteční zábava přesunula do Maršovic za téměř naprostého nezájmu místních.

Festival 1994 – POPRVÉ V MÍNUSU

Kudy dál, zněla otázka v devadesátém čtvrtém. Rozmanitěji, dala by se shrnout odpověď. Pellarův pavilon lehčích případů ještě coby recitační skupina, žesťový kvintet studentů církevní konzervatoře za vážnou hudbu, Swing jazz klub, meditativní Betula Pendula, alternativní Kloaka a samozřejmě i klasičtější folci a bigbíti. Také první zahraniční účastník, holandští Allért, promítající ke svému vystoupení diapozitivy. Návštěvníků o třetinu ubylo, chyběl tahák pro „normální“ festivalové publikum. Příjmy klesly, náklady vyskočily, poprvé jsme se dostali do mínusu. Takové drobné varování, že by to mohl být docela nákladný koníček. V pátek v Poličce došlo k nepříjemnostem, když místní skini během zábavy demolovali několik aut a chlupatý se tvářili, jako že jsme zanedbali bezpečnost. V sobotu se program protáhl až dlouho do noci, Oboroh po hodinové přípravě hrál už jen promrzlým vytrvalcům. Ale byly i světlejší momenty. V rámci pořadu o Jimramovu se festival objevil v křesťanském vysílání ČTV. Poprvé moderoval nefarář, Martin Čech, a bylo znát, že mu to sedí. Bludník byl vyzdoben obřím ježkem a nápisy na jevišti, Kociši také vyrobili pěkné (byť drobet nepřehledné, ale rok od roku je to lepší) plakáty se symbolem kohouta. V neděli se v evangelickém kostele po bohoslužbách konal varhanní koncert studentů kroměřížské církevní konzervatoře (ta měla dostat výtěžek, když jsme si ještě mysleli, že nějaký bude).

Festival 1995 – OSVĚDČENÁ JISTOTA